Workoholismus a zaujetí vypadají navenek podobně, rozhoduje však vnitřní motivace

To, že někdo tráví v zaměstnání dlouhé hodiny, vyřizuje pracovní hovory i po skončení směny nebo pracuje i během dovolené, ještě nemusí znamenat workoholismus. Jak upozorňují psycholožky z Psychologického ústavu Univerzity Jagiellonské, podobné chování může vycházet jak z nezdravé nutkavé potřeby pracovat, tak z mimořádného pracovního zapojení. Rozdíl mezi těmito dvěma postoji určuje hlavně motivace a schopnost odpočívat a obnovovat síly.

Výzkumnice zkoumaly mechanismy, které stojí za vznikem obou jevů, a své závěry zveřejnily v časopise „Psychological Reports“. Zdůrazňují, že i když mohou být vnější projevy zaujetí prací a workoholismu velmi podobné, jejich psychologický základ je zcela odlišný.

Podle autorek je workoholismus spojený s vnitřním tlakem plnit pracovní povinnosti a s obtížemi při odpoutávání se od práce. Lidé s tímto problémem často pociťují vinu, když odpočívají, žijí ve stresu a mají dojem, že jejich hodnota závisí především na pracovních úspěších. U zdravého zaujetí je naproti tomu práce zdrojem uspokojení, osobního růstu a smyslu, přičemž nebrání vyváženému propojení pracovního a osobního života.

Doc. Diana Kusik z UJ a spoluautorka studie upozorňuje, že dosavadní výzkumy se nejčastěji soustředily na osobnostní rysy nebo na to, jak sami zaměstnanci popisují svůj vztah k práci. „Mnohem méně pozornosti se věnovalo samotnému motivačnímu mechanismu, tedy tomu, jak se cíle rodí, jak se udržují a co vede člověka k tomu, aby v určité činnosti pokračoval, nebo ji naopak ukončil,“ vysvětluje.

Analýza vymezila čtyři hlavní oblasti, které mohou ovlivňovat vznik zdravého zaujetí i workoholismu. První z nich se týká individuálních dispozic, například množství energie, odolnosti vůči stereotypu, potřeby podnětů a schopnosti zvládat emoce. Podle badatelek lidé, kteří si lépe poradí s jednotvárnými úkoly, častěji rozvíjejí zdravější formu pracovního nasazení.

Druhým důležitým faktorem jsou cíle, hodnoty a důvody, proč člověk pracuje. Zaujatí zaměstnanci plní své úkoly hlavně proto, že odpovídají jejich přesvědčení, dávají jim možnost růstu a přinášejí uspokojení. U lidí s projevy workoholismu naopak převažuje strach z neúspěchu, potřeba dokazovat vlastní cenu a obava z negativního hodnocení.

Význam mají také dovednosti a kognitivní procesy, mezi něž patří například pocit vlastní účinnosti, důvěra ve vlastní schopnosti a schopnost hledat řešení problémů. Podstatné je i pracovní prostředí. Organizace, které vyžadují neustálou dostupnost a velmi dlouhou pracovní dobu, mohou přispívat k rozvoji workoholismu. Naopak prostředí podporující samostatnost, rozvoj schopností a možnost rozhodování častěji posiluje skutečné pracovní zaujetí.

Autorky studie zdůrazňují, že klíčovým prvkem odlišujícím workoholismus od zdravého zapojení do práce je právě motivace. Zaujatí lidé plní své povinnosti proto, že v nich vidí smysl, chtějí se posouvat dál a těší je dosažené výsledky. Takový přístup podporuje dobrý psychický stav i pracovní výkon. U workoholismu však převládá strach ze selhání, nutkání neustále potvrzovat vlastní hodnotu a přesvědčení, že odpočinek je známkou slabosti. Dlouhodobé přetěžování může vést k únavě, potížím se soustředěním i psychickému vyčerpání, takže samotné věnování největšího množství času práci ještě nemusí znamenat nejlepší výsledky.

Psycholožky zároveň upozorňují i na roli vedení. Nadřízení, kteří stanovují jasné cíle, dávají lidem dostatek autonomie a sami respektují hranici mezi prací a soukromím, mohou účinně podporovat zdravé pracovní zaujetí. Naopak firemní kultura založená na permanentním tlaku, soutěživosti a očekávání stoprocentní dostupnosti nepřetržitě zvyšuje riziko vzniku workoholismu.

fot. magnific.com
oprac. /kp/