Úpravy toků oslabily schopnost krajiny zadržovat vodu. Renaturace získává na významu

Desítky let zásahů do říčních koryt, vysušování mokřadů, odpojování vodních toků od záplavových území i výstavba přehrad a vodních stupňů proměnily přirozený ráz říčních ekosystémů. Tyto zásahy výrazně omezily schopnost krajiny vodu zadržet, a tím zvýšily zranitelnost vůči obdobím sucha i povodním. Do popředí se proto dostává obnova přirozených funkcí řek a také rozvoj modro-zelené infrastruktury, která má pomoci s přizpůsobením se klimatickým změnám a častějším výkyvům počasí.

Jak vysvětluje doktorka Kinga Krauze z Evropského regionálního centra ekohydrologie Polské akademie věd, řeky byly po dlouhou dobu vnímány hlavně jako hrozba pro rozvoj měst. – Nedokázali jsme si poradit s prudkými rozlivy a povodněmi. Z takového pohledu na přírodu v nás stále hodně zůstalo. Později jsme se naučili řeky upravovat a v určité chvíli jsme bohužel překročili pomyslnou hranici, kdy silně regulované toky zaříznuté hluboko do krajiny začaly území odvodňovat. Řeka, která není propojena s podzemní vodou, není jí doplňována a sama ji také nedoplňuje, se najednou změnila v obyčejný odvodňovací příkop – uvádí odbornice.

Údaje Českého statistického úřadu ukazují, že za poslední tři desetiletí byl největší rozsah investic do úprav řek a horských potoků zaznamenán v roce 2003, kdy se týkaly 858,5 km toků. V dalších letech se rozsah těchto prací postupně zmenšoval a v roce 2023 činil 47,4 km. Současně roste pozornost věnovaná renaturačním projektům, jejichž cílem je navracet řekám jejich přirozené funkce.

Doktorka Krauze upozorňuje, že regulované řeky mají jen omezenou schopnost zadržovat vodu a mnohem rychleji odvádějí povodňové vlny, čímž zvyšují riziko lokálních záplav a povodní. – Dalším důsledkem regulace bylo také vysoušení mokřadů. V Evropě prakticky zmizelo 90 % mokřadů a ani v Polsku nejsou čísla příznivá. Mokřady fungují jako zásobárna vody při dešti, takže voda k řece nepřitéká tak náhle a nezpůsobuje podmáčení, podtopení a povodně. Zároveň dokážou vodu postupně uvolňovat v delších obdobích sucha – připomíná. Dodává, že mokřady byly odvodňovány především kvůli zemědělství a regulace toků je odřízla od záplavových ploch, které je v přirozeném režimu zásobovaly vodou při vysokých stavech. Tím se ztratily přirozené vodní tlumiče i stabilizační mechanismy hydrologického koloběhu.

Problémy dále prohlubují klimatické změny. Ze zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu vyplývá, že každé další půl stupně globálního oteplení zvyšuje četnost i sílu vln veder, přívalových dešťů a v mnoha oblastech rovněž sucha. Mezitím Český hydrometeorologický ústav oznámil, že průměrná teplota vzduchu v České republice v roce 2023 dosáhla 10 °C, tedy o 1,3 °C více než byl průměr let 1991–2020.

Podle doktorky Krauze se hydrologická situace v Česku liší podle regionu. Někde jsou srážky stále dostatečné, jiné oblasti, zejména střední část země, ale čím dál častěji trápí jejich nedostatek. – Zvykli jsme si na to, že vody je dost, že otočíme kohoutkem a voda teče. Zásoby podzemní vody se obnovují v průběhu týdnů a měsíců, hlubší zdroje potřebují ke znovuobnovení desítky, někdy stovky let a hluboké artéské vody dokonce tisíce let. Z těchto zdrojů čerpá například město, ve kterém žiji, tedy Ostrava. Otázka je, zda jde stále o obnovitelný zdroj. Pokud jej vyčerpáme, při chybějících jarních srážkách nebo při letních přívalových deštích se může ukázat, že nedokážeme získat dost vody pro každodenní potřebu – říká expertka z AV ČR.

Podle ní česká města stále nejsou dostatečně připravena na dopady sílících extrémů počasí. – Zdravé vodní ekosystémy a také propojení modré a zelené infrastruktury jsou nezbytné pro to, aby se města dokázala lépe přizpůsobit klimatické změně. Toto uvědomění už existuje a postupně začínáme jednat. Je to ale velmi složité, protože některá rozhodnutí přijatá v minulosti dnes určují, jaký máme prostor pro další kroky. Pro plánovače, urbanisty i lidi, kteří města řídí, je to velká výzva, protože musí myslet dlouhodobě – vysvětluje.

Zvlášť obtížná zůstává obnova řek v hustě zastavěných územích, kde rozsáhlá zástavba výrazně omezuje možnost vrátit vodním tokům přirozené záplavové plochy. Odborníci upozorňují, že v mnoha případech by bylo možné budovat poldry nad velkými městy, které by při povodňových průtocích zachytily přebytečnou vodu a snížily riziko záplav.

Symbolem změny přístupu k městskému prostoru se stala Ostrava, kde se řeka Lučina, po více než 100 let skrytá v podzemním kanálu, vrací na povrch v parku Komenského sadu. Projekt obnoví přirozenou funkci toku, podpoří biodiverzitu a sníží teplotu v okolí. Čtěte více: Renaturace řek omezuje dopady betonizace a městských tepelných ostrovů

foto: archiv redakce
zprac. /kp/