V Kanálu Gliwickém se znovu objevila zlatá řasa. O problému rozhoduje i počasí

Na debatě během Future Mining Forum & Expo v Katovicích zaznělo, že za rozkvět zlaté řasy bývá nejčastěji označován těžební průmysl. Podle účastníků diskuse je to ale jen jedna část mnohem složitějšího obrazu.

Proč řasa znovu sílí

Magdalena Żmuda, zastupující předsedkyně PGW Wody Polskie pro vodohospodářské služby, připomněla vznik mezirezortního týmu pro Odru, který po těchto událostech spojil řadu institucí i ministerstev zabývajících se životním prostředím a kvalitou vody. Uvedla, že z prostředí nelze zlatou řasu jednoduše odstranit, dokud současně působí několik faktorů podporujících její růst.

Podle ní nejde jen o lidský zásah. Význam mají také meteo-hydrologické podmínky, včetně teploty, srážek, počtu slunečných dnů, veder a tropických nocí. Právě tato souhra podle ní způsobuje, že řasa rozkvétá.

Žmuda zároveň zdůraznila, že úkolem služeb je především omezovat květy a bránit tomu, aby se glon šířil dál po vodních tocích. Připomněla také, že zlatá řasa v podobě přetrvávajících forem zůstává v prostředí.

Hornictví chce tlumit vlastní dopad

Jarosław Zagórski, ředitel Główneho Instytutu Górnictwa – Państwowego Instytutu Badawczego, upozornil, že slané důlní vody jsou pouze jedním z podnětů, které řase nahrávají. Podle něj je nutné postupovat souběžně na více frontách, aby se nesetkávaly vysoké teploty, nízký stav vody a velká koncentrace slaných důlních vod v jednom okamžiku.

Jak řekl, hornický sektor už podniká kroky ke zmírnění svého negativního vlivu na čistotu vody. Právě kvůli tomu vznikla i široká skupina, která řeší osud důlních vod v době uzavírání dolů i po jejich uzavření.

Zagórski připomněl, že ukončení provozu samo o sobě nic nekončí. V okolí Olkusze v woj. małopolskim po zastavení dolu na zinek a po vypnutí čerpadel začala voda znovu zaplavovat bývalé jámy a sníženiny terénu. Situaci označil za určitý druh katastrofy.

Uzavřené doly a voda, která se vrací

Účastníci debaty se proto shodovali, že zásadní není jen to, co odtéká nyní, ale i to, jak se s důlní vodou pracuje v období uzavírání provozů a po jejich definitivním skončení. Právě tady se podle nich může rozhodnout o dalším vývoji v postižených oblastech.

Krajina po těžbě není mrtvá

Gabriela Woźniak, expertka na ochranu životního prostředí z Instytutu Myśli Gospodarczej im. Karola Goduli, se postavila proti pohledu, že těžební areály jsou jen odpadem. Podle ní jde o prostředí, které může být velmi cenným stanovištěm pro živé organismy. Odkázala také na poslední výsledky výzkumu, jež ukázaly, že jednotlivé posttěžební plochy se mezi sebou výrazně liší.

Zmínila, že v Polsku se zkoumají halda a zbytky po těžbě zinku, olova, uhlí, písku i dalších surovin. U břízy sledované v imunocytochemických testech v etapách semenáčku a kolonizace se ukázalo, že jedinci rostoucí na různých rudách mají odlišné složení bílkovin.

Podle Woźniak to dokládá, že organismy si na takové podmínky zvykají velmi brzy. Dodala také, že rekultivace v podobě přesazování rostlin ze školek či zahradnictví podle ní nemá smysl, protože v těchto podmínkách nemají šanci přežít.

Metale, které mají strategickou cenu

Další část diskuse se věnovala budoucnosti těžby kovů. Andrzej Chmielarz ze Sieci Badawczej Łukasiewicz – Instytutu Metali Nieżelaznych připomněl, že význam surovin kritického charakteru ve světě roste a Evropská unie je zahrnula do seznamu zhruba 35 položek, z nichž 29 tvoří kovy nebo skupiny kovů.

Upozornil, že kritické kovy často doprovázejí jiné složky rudných ložisek. U mědi se například objevují antimon, beryllium, platinové kovy, nikl nebo kobalt.

„Když pracujeme na technologii zpracování koncentrátů rud neželezných kovů, tyto prvky jsou vždy také velmi pečlivě zkoumány a paralelně se vyvíjejí technologie pro hlavní kov i technologie pro získávání kovů doprovodných,“ uvedl Chmielarz. Připomněl také, že organizace předcházející KGHM vycházely ze šedesátých let XX. století a v době jejich vzniku byl přístup k moderním technologiím omezený, takže prakticky všechny technologie používané na začátku existence měděného regionu byly vyvinuty v Polsku.