.png){kind=logo}
V łódském Parku Kilińského probíhá projekt, který vrací řeku Lamus zpět do přirozené podoby krajiny.
Oživení městských vodních toků patří dnes k nejdůležitějším krokům v boji s dopady klimatické změny i s rostoucím zabetonováním měst. V Łódzi se tento přístup stal velmi viditelným příkladem změny myšlení o veřejném prostoru: řeka Lamus, která byla více než sto let ukrytá v podzemním kanálu, se v Parku im. Kilińskiego znovu objevuje na povrchu. Díky této investici se má obnovit její přirozená funkce, podpořit druhová pestrost a zároveň snížit teplota v okolí.
Lamus patří mezi zhruba dvacítku řek v Łódzi, které byly v 19. a 20. století vedeny cihlovými kanály pod zemí. Dříve poháněl mlýny i průmyslové provozy, ale s rozšiřováním města a zhoršující se kvalitou vody byl postupně sveden do kanalizace. Na konci 19. století byl jeho tok přesměrován do téměř dvoukilometrového kanálu, čímž přišel o své přirozené ekologické vazby.
Současná etapa prací zahrnuje vybudování nového koryta, zpevnění břehů, péči o stromy a vznik rekreačního zázemí. V dalších fázích mají přibýt chodníky, prvky drobné architektury, osvětlení i kamerový systém. Dokončení projektu je naplánováno ještě na 2026 r.
Celý záměr navazuje na stále silnější evropský trend obnovy městských řek. Po dlouhá desetiletí byly vodní toky narovnávány, regulovány a zakrývány betonem, protože byly vnímány jako překážka pro stavební rozvoj. Dnes se od tohoto přístupu čím dál více upouští a přirozené řeky jsou chápány jako zásadní součást toho, jak se města přizpůsobují změnám klimatu.
Důležitost podobných zásahů potvrzují i čísla. Podle Evropské komise připadá na města přibližně 70 % emisí skleníkových plynů a žije v nich zhruba 75 % obyvatel Evropské unie. Zároveň jsou to právě městské oblasti, které nejvíce pociťují následky vln veder a přívalových dešťů. Evropská agentura pro životní prostředí navíc upozorňuje, že nepropustné povrchy vzniklé betonováním a asfaltováním brání vsakování vody do půdy, zvyšují nebezpečí lokálních záplav a zesilují efekt městského tepelného ostrova.
Problém takzvané betonozy je dobře patrný i v Polsku. Náměstí, parkoviště a silnice s velkým podílem nepropustných ploch způsobují, že při silných srážkách dešťová voda rychle odtéká do dešťové kanalizace místo toho, aby doplňovala podzemní zásoby. Ústav ochrany životního prostředí zdůrazňuje, že zadržování srážkové vody přímo v místě dopadu prostřednictvím zelených ploch, dešťových zahrad, retenčních prohlubní nebo odkrytých řek snižuje riziko podmáčení a zaplavování, zlepšuje vlhkost půdy a snižuje teplotu okolního prostředí.
Polsko patří v Evropské unii mezi státy s nejnižšími zásobami vody na obyvatele a klimatická změna tento stav ještě zhoršuje. Země má ročně přibližně 60 miliard m³ obnovitelných zásob sladké vody, ale v obdobích sucha tato hodnota klesá pod 40 miliard m³. V přepočtu na jednoho obyvatele to znamená asi 1,1 až 1,6 tisíce m³ ročně, tedy méně, než je OSN stanovená hranice vodní bezpečnosti ve výši 1,7 tisíce m³. V praxi to znamená stále vyšší hrozbu nedostatku vody. Zadržování každé dostupné kapky dešťové vody ve městech se tak stává jedním z klíčových prvků hospodaření s vodními zdroji.
Navracení řek do přirozených koryt současně zvyšuje biologickou rozmanitost, zlepšuje kvalitu vody a vytváří atraktivní místa pro odpočinek. Projekt v Łódzi ukazuje, že i kdysi skryté toky se mohou znovu stát významnou součástí městské krajiny a zároveň pomáhat městům zvládat stále citelnější důsledky klimatické změny.
Přečtěte si také:
Nedostatek vody ohrožuje ekonomiku. Polsko čeká vážná výzva
Betonoza ohrožuje zdraví i život obyvatel
foto:
zprac. /kp/
